Nobody puts my baby in a corner

8. srpna 2017 v 21:14 | Hannah |  Jednorázovky
Postavy: Bonnie / Kai ,.. další
Děj: Nenavazuje na seriál ani na knihu, Bonnie a Kai jsou přátelé od dětství, a jsou zrovna na střední škole... Žádné nadpřirozeno... Obyčejný den školáků, kteří zažívají jak špatné chvíle, tak ty dobré <3
Poznámka: Vím, dlouho nic nepřidávám,ale nevím co mám psát, co byste chtěli, abych přidala za Bonkai povídku? Nevinný
Upozornění: Žádné!!! :D :D :D (dobře není určeno pro slabé povahy)






Ležela jsem na trávníku před školou, rukama si podpírala bradu a dívala se na motýli na keříku, který rostl nedaleko mě. Měli nádherné zbarvení a já si vytáhla skicák a tužku a začala jsem je kreslit. Byla jsem tak zabraná do kresby, že jsem si málem nevšimla kluka, který si lehl vedle mě. Když jsem k němu natočila pohled, úlevně jsem si oddechla po zpozorování Kaiovi tmavě hnědé kštice.
"Co to děláš, Bonster?" oslovil mě jeho nejoblíbenější přezdívkou, kterou jsem z celého srdce nesnášela.
"Co myslíš?" strčila jsem mu skicák pod nos, aby měl lepší přehled o tom, co dělám. To jsem ale neměla dělat. Protože mi ho vyrval z ruky a začal si ho se zájmem listovat.
"Bon, kdo je ten kluk?" zeptal se a já němě polkla. Kai se mi podíval do očí a já v nich nemohla najít nic jiného než pouhý zájem a údiv.
"Je to tak krásně znázorněné, všechny detaily tak propracované, škoda, že je zády, protože do něj musíš být blázen, žádné jiné kresby totiž nejsou tak dokonalé." Snažila jsem se mu skicák vytrhnout z ruky, ale Kai strčil skicák za mě a já jsem na Kaie omylem spadla. Usmíval se, ale pak se podíval za mě a úsměv mu přimrzl na místě a já si vzpomněla, že v ruce má stále můj skicák. Když jsem se pomalu otočila na to, co sledoval, bála jsem se nejhoršího a bála jsem se zcela oprávněně. Na obrázku, který se mu tam objevil byla jeho tvář, smutná a dokonalá v jediném výrazu. Jeho vlasy mu padali do čela a on seděl u stolu u své party, ale jeho výraz byl smutný, vzdálený a nádherný a já se snažila na tom obrázku zastihnout to, jak ho celou dobu vidím.
"Vysvětlím to." Vykoktala jsem ze sebe, když jsem se na něj vyděšeně otočila.
"Byl jsi tak smutný v té chvíli, a tak ztracený v myšlenkách, že mě to uchvátilo natolik, že jsem automaticky vzala skicák a tužku a začala malovat, a pak všude kde jsem tě viděla, protože se mi kreslíš nejlépe ze všech, máš tak čisté a příjemné rysy, že má ruka tě kreslí sama. Mohl bys klidně dělat model do výtvarky, řekl ti to někdo?" Kai se usmál.
"Bon, uvědomuješ si, že jsi mi zatím nevyvrátila mou prvotní domněnku?" Kai se ušklíbl a já si uvědomila, že na něm stále sedím, když jsem se chtěla odtáhnout, položil mi dlaně na bedra, abych se nemohla odtáhnout.
"Nepustím tě, nemáš šanci Bennettová, vylož karty." Položil si hlavu na trávu a mě došlo, jak musíme na ostatní v této pozici dělat dojem. Snažila jsem se ho od sebe odtáhnout, ale nešlo to.
"Kai pusť mě, ostatní se na nás divně koukají." Ošila jsem se a Kai se zasmál.
"Je mi úplně jedno, co si ostatní myslí Bon, to si myslím, že už dávno víš." Mrkl na mě a přitáhl si mě k sobě blíže, tak, že jsem byla nucena si položit hlavu na jeho hruď. Paží mě objal okolo ramen.
"Tak povídej, Bon, umírám touhou zjistit, proč maluješ ze všech lidí na světě zrovna mě." Škubla jsem sebou a nesouhlasně vzdychla.
"Nemaluji jenom tebe, ale i babičku, El a Caroline." Zavrtěla jsem se a Kai se ušklíbl.
"Nejmenovala jsi, ale žádného kluka, a přitom tvůj deníček mluví o tom, že jsi už nějakou dobu do někoho zamilovaná, nenapsala jsi nikdy sice jméno, ale kdo by to tak mohl být?" Zhrozeně a naštvaně jsem vypískla.
"KAI, TY, TY jsi četl můj deník? Jak jsi mohl?" Kai na mě vyplázl jazyk.
"No, protože se mi líbí, jak ho píšeš, nepíšeš jako má sestra - Můj milý deníčku, což je upřímně naprosto tupé - protože jak ten deník může být milý? A proč tam píše můj - snad by do něj nepsala, kdyby její nebyl ne?" bouchla jsem ho do hrudě, když řekl tupé.
"Některé věci kluci, obzvlášť bratři nikdy nepochopí." Povzdechla jsem si.
"Ale ty píšeš, můj milý neznámý, což sice taky v některých věcech popírá logiku, ale člověk se hned cítí více příjemně a pořád tam píšeš o jednom klukovi, co ti nedá spát a trhá ti srdce, to, jak se cítí. A teď jak tak přemýšlím, nemalovala bys přece jeho? Když je pořád ve tvých myšlenkách? A když vidím, že jediný kluk v tomhle skicáku jsem já?" nechal odpověď kterou položil vyset nad námi a já měla strach, že spadne, jak Damoklův meč a ublíží mi.
"Kai." Zašeptala jsem opatrně a cítila jsem, jak mi z paniky začínají slzet oči a prosakují do jeho trička.
"Bonnie, ty pláčeš? Neplač." Přitáhl si můj obličej dlaněmi blíže k tomu svému a já se mu dívala do jeho nádherného obličeje, který mě sledoval naprosto oddaně.
"Bonnie, já to neříkám, proto, abych tě trápil, ale abych se přesvědčil." Moje tváře se vzlykem ještě více nafoukly.
"O čem?" zeptala jsem se, abych jen na něj smutně nekoukala.
"O tom, že ke mně cítíš to, co já k tobě, hloupoučká." Usmál se a prstem mě cvrnknul do nosu.
"A co ke mně cítíš, Kai?" zeptala jsem se a koukala na něj zaslzenýma očima a jeho pohled zněžněl ještě víc, než bylo možné. Nevím proč, ale po jeho pohledu mi naskočila husí kůže a mé srdce se začalo třepotat.
"Co bys řekla?" uculil se a já se zamračila.
"Že ti asi nikdo neřekl, že na otázku se neodpovídá otázkou." Položila jsem si zápěstí pod bradu a snažila se uklidnit. Kai mě štípl do boku a já vyjekla.
"To bolí." Vydechla jsem a plácla jsem ho do ramene.
Kai se zasmál a vrazil mi pusu na tvář. Šokovaně jsem na něj zírala a snažila se pochytit to, co se tu zrovna odehrávalo.
"Kai?" zeptala jsem se a on na mě kouknul. Pozvedla jsem obočí a on na mě dál pobaveně koukal.
"No tak, co ke mně cítíš? Řekl si, že ke mně něco cítíš, co to je?" začala se vyptávat jak dítě ve školce a začala ignorovat i zvědavé pohledy ostatních lidí.
"Hádej." Řekl prostě a přitáhl si mě blíže do náruče. Zamračila jsem se a zavřela jsem oči. Kai, když evidentně zahlédl můj obličej se zasmál.
"Nemyslel jsem tím, ale uraž se." Povzdechl si se stále dobrou náladou a já se v duchu musela usmát. Alespoň jedna věc se mi dařila, se mnou měl vždy dobrou náladu.
"Kdo říká že mračení a zavřené oči jsou znakem uraženosti?" otevřela jsem hravě jedno oko a viděla, jak se ušklíbl.
"Říká to ten, co je v urážení přeborník, už jsem se urazil tolikrát, že vím, kdy je člověk uražený." Obrátila jsem oči v sloup.
"To je ale tvůj problém, že takhle jednáš, já jen zavřela oči a zamračila se, mohlo to taky znamenat. Bože, co to tu tak smrdí, raději si představím něco normálního." Kai se zasmál a šťouchnul mě.
"Haha, ale to bys musela nakrčit nos, vždy když cítíš něco, co zrovna nevoní, nakrčíš tak legračně nos a pohybuješ s ním jako hlodavec. Dokonce se ti části nosních dírek lehce začervenají a chvějí se." Vykulila jsem na něj v čisté nedůvěře oči.
"To nedělám!" uraženě jsem napa pučila pusu a Kai se zasmál.
"A tohle děláš, když se urazíš." Zavřela jsem v čisté nedůvěře oči. A snažila se nepředstavovat si, jak mu pomalu kroutím krkem.
"Znám tě až příliš dobře, Bonnie Bennettová." Vykroutila jsem se mu z náruče zvedla se a odešla.
"Bonnie, já jen žertoval." Slyšela jsem ještě za sebou, ale kvůli své hrdosti, jsem si jen povzdechla a šla zpátky do školy. Já k němu jsem milá, a on si ze mě dělá blázny.

Ten samý den…

"Koho pak to tu máme, že by to byla má nejoblíbenější oběť ve škole?" slyšela jsem za svými zády a povzdechla si. Snažila jsem se ho ignorovat, ale začal po mě házet kuličky skrčeného papíru a mám i pocit, že to nebylo jen to.
"Dylane, co kdybys odletěl z této planety a našel si místo stejně pusté, jako je tvůj mozek?" otočila jsem se na něj a věděla jsem, že jsem to neměla říkat, ale už jsem měla po krk jeho obtěžování. Už jsem to musela skončit.
"Ale, ale že by Bennettová konečně byla obdařená schopností mluvit?" postavil se mi těsně před obličejem a já obrátila oči v sloup.
"A že by ty sis konečně nechal zkrátit vedení, že sis všiml?" zamračila jsem se do jeho rozzuřené tváře a měla neskonalou chuť mu dát takových pár facek, za všechny děcka, které kdy šikanoval, že by ho ani ředitel nepoznal.
"Někdo ti asi neřekl, jak se mluví s Elitou? Co, Bennettová?" zeptal se mě a já cítila, jak mi jeho zkažený dech, odebral přístup ke vzduchu.
"Ale řekl Froste, jen tu ELITU tu nikde nevidím, vlastně tu vidím jednu obrovskou kouli odpadků." Frost začal nasávat jako býk připraven k boji a já najednou jako bych procitla a uvědomila se co se děje, ale bylo už moc pozdě. Když mě přirazil do rohu a chtěl mi dát pěstí do obličeje, viděla jsem, jak ho něčí paže zastavila a odhodila na skřínky na druhé straně uličky. Když jsem zahlédla Kaiovu tvář, mé srdce jako by přestalo na chvíli být a já si oddechla.
Kai neměl, ale čas zareagovat, protože ho ta odporná koule poslala pěstí k zemi. Když jsem viděla Kaie na zemi nevím kde se to ve mně vzalo, ale vzala jsem batoh a začala jím Frosta mlátit.
"Co si do háje o sobě myslíš, ty idiote?" začala jsem na něj křičet, ale když jsem ucítila něčí dlaň na mém rameni, otočila jsem se a v té chvíli bych se nejraději propadla do země, protože kdo za mnou nestál. Jo, byl to Říďa. Nejhorší bylo, že byl známý jako anglický suchar, který přesně dodržuje veškeré konvence a pravidla slušného chování.
"Slečno Bennttová, tohle bych od vás nikdy nečekal." Řekl, když jsem seděla v křesle ředitelny a vedle mě Kai a oslí hlava Frost. (Když uvážím, že osel je milé a ušlechtilé zvíře, tak bych Frostovi lichotila, takže jen smradutá hlava Frost)
"Můžu to vysvětlit, normálně jsem šla a on na mě začal pokřikovat, měla jsem toho dost, a tak jsem mu to narážkou na jeho inteligenci vrátila, on se však naštval vrátil mi to, a tak jsme se vlastně hádali, a já jsem doufala, že to vzdá a nechá to být, Frost mě však přirazil ke zdi a chtěl mi dát ránu, ale naštěstí se tam objevil Kai a odsunul ho ode mě. Frost byl však v takové ráži, že ho praštil a já, když jsem viděla, co udělal Kaiovy, jsem se naštvala a čistě v afektu ho začala mlátit taškou. Není to něco, co bych dělala normálně. Spíše je to u mě poprvé v životě, ale pane Řediteli, Frosta tady máte každý den, kvůli nahlášení učiteli na šikanu. A když se mu konečně někdo chce postavit, je za to trestán ten člověk? Kde je spravedlnost? Frost mě svými psychickými a fyzickými ataky týrá už několik let a když si to konečně nedám líbit, je to špatně?" Pan Olson na mě zíral chvíli, pak si něco zapisoval a pak přikývl.
"Máte štěstí, že i výpovědi mnoha studentů, kteří tuhle zahanbující situaci museli sledovat, jsou totožné. Propouštím Vás tedy slečno Bennettová a pane Parker, ale varuji vás, ještě jednou takový průšvih a moc lehce se z toho nevyvlečete. Teď běžte, budu muset si s panem Frostem velice důkladně promluvit o jeho budoucnosti na této škole či mimo ni."

Když jsme vyšli ze školy, cítila jsem, jak se na mě Kai dívá a otočila jsem se na něj svůj obličej.
"To, co jsi dnes udělal bylo hezké a moc děkuji." Usmála jsem se na něj a on se ušklíbl.
"Nikdo nebude moji dívku házet do rohu." Vrazila jsem do něj bokem a zrychlila trochu krok, aby nemohl udělat to stejné.
"Hej." Vyjekl, když málem spadl a utíkal za mnou, aby mě objal pažemi okolo pasu a nadzvedl mě ze země. Vypískla jsem a začala jsem se smát. Náhle jsem viděla, jak se blížíme k zemi, ale naštěstí jsme dopadli na trávu, která byla vedle chodníku.
"Hádám, že ležet na trávě, je tvůj nový nejoblíbenější sport." Zasmála jsem se a on mě pozoroval přes vlasy, které mu spadli do očí, rukou jsem mu je odsunula na stranu a náhle ucítila jeho rty, které se přitiskli na ty mé. Šokovaně jsem se odtáhla a usmála jsem se.
"Jsem do tebe zamilovaný Bonnie, to je to, co k tobě cítím." Položil mi dlaň pod bradu, aby mi viděl do tváře a já si připadala, že mi samotnou láskou shoří srdce.
"Tak jsi měl pravdu." Zmateně se na mě podíval a já ho lehce štípla do tváře.
"Cítím to stejné." Zasmáli jsme se a já přitiskla své čelo na to jeho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 psychedelic psychedelic | Web | 8. srpna 2017 v 21:49 | Reagovat

Luxusní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama