Získané štěstí 1

8. července 2013 v 18:57 | Susi
Pár: Nina/Ian
Děj: Co se stane mezi Ninou a Ianem po tragické události, která Nině změní celý život
Poznámka: Z pohledu Niny



Zrovna jsme natáčely poslední scénu dne, když mi zazvonil telefon. "Promiňte mi." Omluvila jsem se všem a šla k telefonu. Bylo to neznámé číslo. "Tady Nina Dobrev, kdo je u telefonu?" "Omlouvám se, že vás ruším, tady je doktor Bartleby. Je mi líto, že vám musím oznámit smutnou zprávu, ale vaše matka zkolabovala a je právě teď hospitalizována." Měla jsem zatajený dech a po tváři mi stékala slza, když mi doktor řekl, že je to s ní hodně vážné. "Já, dobře, hned tam budu." Ukončila jsem hovor a běžela za Julii. Vysvětlila jsem ji co se děje a vyletěla jsem z její kanceláře jako střela. U východu jsem potkala Iana, kterého jsem ani nepozdravila. Otočil se za mnou, ale nic neřekl. Nasedla jsem do auta a rychle jsem jela za mámou do nemocnice.

Přiběhla jsem do haly k recepční. "Prosím vás, dneska k vám přivezli mou matku." "Ano, první poschodí." "Děkuju." Rychle jsem vyběhla schody a srazila se s nějakým doktorem. "Nina Dobrev?" "Ano." "Já jsem doktor Bartleby, to já vám volal." "A moc mě těší." Podala jsem si s ním ruku. "Musím si s vámi promluvit o stavu vaši matky, ještě před tím než ji navštívíte." Vedl mě přes dlouhou chodbu k velkým bílým dveřím. Otevřel mi je a ukázal na židli, na kterou se mám posadit. "Mluvila s vámi vaše matka o svém zdravotním stavu?" "Ne." "Víte, vaše matka má rakovinu plic, a když to zjistila tak se nechtěla léčit." "Cože?" "Moc mě to mrzí, že vám to říkám takhle, myslel jsem, že vám to řekne sama." "Kolik ji zbývá?" ptala jsem se se slzami v očích. "Vaši matce jsme stanovili diagnózu před půl rokem a ona odmítla naši léčbu." "Chci vědět, kolik jí zbývá." "Pár dní." To mě už úplně dorazilo. "Vím, že je to pro vás dost šokující, ale ona vás teď potřebuje." Podívala jsem se mu do očí. "Jelikož je její nemoc už v takovém stádiu přebíráte za ni zodpovědnost." Na chvíli se odmlčel. "Před pár dny podepsala tenhle papír." Předsunul ho přede mě. "Přenechává vám rozhodnutí." "Co tím myslíte?" "Že o jejím osudu rozhodujete vy." "Mohla bych ji vidět, prosím?" "Samozřejmě, zavedu vás tam." Vedl mě jenom kousek od jeho kanceláře, zastavil se u dveří číslo 252. Pokynul mi hlavou, abych šla dovnitř. Pomalu jsem otevřela dveře a na posteli jsem uviděla mámino bezvládné tělo. Rychle jsem zavřela dveře a šla k ní. "Mami?" otevřela oči a pokusila se na mě usmát. "Jak je ti?" "Bylo mi i líp." Usmála se. "Proč si mi to neřekla?" "Protože jsem tě chtěla ty poslední týdny vidět šťastnou a ne se na tebe dívat, jak pláčeš." "Mami." "Nino, moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla a nemám nejmenší tušení, jak se teď cítíš, ale chci, abys to rozhodla ty." "Ale co?" mluvila jsem přes slzy. "Doktor mi nabídnul, že by mi mohl dát dávku léku, která by moje trápení ukončila." "Ty po mě chceš, abych dala souhlas k tomu, že tě zabije?" přikývla. "To snad nemyslíš vážně." "Myslím to naprosto vážně, Nino. Už mi zbývá jenom trápení nic jiného a taky velká bolest a ty přece nechceš, abych trpěla." "Mami, to já nedokážu." Po tváři mi stékaly slzy. "Můžu s vámi na chvíli mluvit?" ve dveřích stál doktor. Šla jsem k němu. "Je to těžké, ale pro vaši matku je to to nejlepší." "Vy mi tady říkáte, že pro moji matku je nejlepší ať dám souhlas k tomu, aby jste jí zabil?" "Takhle bych to neřekl, jen ji ulevíme od té bolesti, co jí bude čekat." Podívala jsem se na postel, kde ležela moje máma a zrovna k ní přiběhla sestra a držela ji u pusy misku. Právě jsem se musela dívat, jak moje nejmilejší osobo, zvrací krev. "Můžu si s váma promluvit v soukromí?" přikývl, vedl mě znovu do svoji kanceláře. "Když dám souhlas, co se bude dít?" "Než to uděláme, musíte mi podepsat souhlas, že s tím souhlasíte." Přikývla jsem. "Pak ji píchneme dávku silného léku a tím ji uspíme už na vždy." "A když to podepíšu, vy ji ten lék píchnete, jak dlouho ještě…" "Maximálně deset minut. Jen chci, aby jste věděla, že si to tak přála." "Já to podepíšu, nechci , aby trpěla." "Dobře, chcete jí to říct vy nebo mám já?" "Já za ní zajdu a vy mezi tím zajistěte ty papíry." Přikývl a já šla za mámou. "Mami." "Nino, vím, že s tím nesouhlasíš, ale …" "Podepíšu to." Podívala se na mě s nechápavým výrazem a pak začala brečet. "Nechci, abys trpěla a jestli je to tvoje přání, tak ho budu muset respektovat." "Děkuju." Sedla si na posteli a já si přisedla k ní. Pořádně jsem ji objala a začala brečet. "Nino, musíš mi něco slíbit." Odtáhla jsem se od ní a zadívala se na ni. "Nevyčítej si to, ano. Prostě jsem se tak rozhodla a je moc dobře, že to budeš respektovat." "Udělala jsem to kvůli tobě mami." Někdo zaklepal na dveře. "Promiňte, ale pan doktor už má všechno připraveno." Podívala jsem se na mámu a ta jen pokývla hlavou ať jdu. Zaklepala jsem na dveře a vešla. Přišla jsem ke stolu, kde byly připravené papíry a pero. "Nechám vám čas na přečtení." Přikývla jsem. Prakticky šlo o to, že nemůžu žalovat nemocnici za zabití a takový ty další žvásty. Podepsala jsem to a zeptala se, co bude dál. "Nechám vám s ní, jak jenom dlouho budete chtít." "Můžu být u toho?" "Bude nejlepší, když ji budete držet za ruku." Přikývla jsem a šla za ním do mamčina pokoje. Sedla jsem si k ní na postel a doktor říkal mamce, že už je všechno zařízené jenom se máme rozhodnout kdy. "Můžete to už připravit, nechci to prodlužovat!" doktor odešel a nechal nás o samotě. Máma mě pevně objala a brečela stejně jako já. "Chci, aby sis uvědomila, že tě mám hrozně ráda." "Já vím, mami." Do pokoje vešel doktor, po svém boku měl sestru a ta před sebou tlačila vozík. Seskočila jsem z postele a postavila se vedle mamčiné postele a chytla ji za ruku. Přes slzy jsem nic moc neviděla. Otřela jsem si je rukávem. Sestra očistila mamce ruku a doktor si vzal do ruky jehlu. Mamka mě pevně stiskla. Doktor jí zabodnul jehlu do žíly a pomalu tlačil na píst injekce. Mamka začala pomalu slábnout, cítila jsem, jak její stisk se zmenšuje. Musela jsem se dívat, jak se na mě naposledy usmála a pak odešla navždy. Doktor mě nechal ještě chvíli s jejím tělem, políbila jsem ji na čelo a nechala odvést její tělo pryč. Sesunula jsem se po zdi dolů a brečela. Doktor si sedl vedle mě a podal mi kapesníky. "Vaše matka si už zařídila všechno potřebné, co se týče pohřbu. Říkala, že by to pro vás už bylo hodně, co se psychiky týká." Přikyvovala jsem. "Mám někomu zavolat?" "Ne, to je dobrý." Pomohl mi na nohy, já mu vrátila krabici kapesníků a šla pomalu ke svému autu. Domu jsem jela krokem, protože jsem pořád brečela. Když jsem dojela domů, všechno spadlo. Pomalu jsem otevřela vstupní dveře a hned na stolku u dveří jsem si všimla bílé obálky. Vzala jsem ji do ruky a šla si sednout na gauč v obýváku. "Moje milá Nino, vím, že když si budeš číst tenhle dopis, tak už tady nebudu. Oh zlato, nevyčítej si to, to já bych si měla vyčítat to, že jsem ti to neřekla. Chtěla jsem, ať moc netrpíš a proto jsem si zařídila všechno okolo mého pohřbu. Ty poslední týdny pro mě byly hrozně těžké. Každou minutu dne jsem ti chtěla říct pravdu, ale bála jsem se. Nevím proč, ale neříct ti to mi připadalo, jako to nejlepší řešení. Mohla jsem sledovat, jak si šťastná a to pro mě bylo nejdůležitější. Chci tě jen o něco poprosit, konečně si někoho najdi! Kdybych já byla na tvém místě, tak si vyberu Paula, je tak milý a pozorný. Ale je jen na tobě, jak si svůj život nastavíš. Pamatuj si, že já budu vždycky stát hned vedle tebe, ať se děje, co se děje. Tvoje nejdražší máma. Slzy mi stékaly všude možně. Nevím proč, ale mám takový pocit, že jsem udělala já i máma dobře, úplným vyčerpáním jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama