The Secret of love 6

30. července 2013 v 10:56 | Hannah |  The Secret of love
Pár: Bonnie/Kol
Děj: Nenavazuje na seriál ani na knížky



Prošli jsme okolo pár atrakcí a zastavili se u horské dráhy, podíval jsem se na Bonnie a všiml si, jak se nepatrně usmála. Šlo vidět, že je šťastná nebo k tomu nemá, alespoň daleko. Byl jsem Bonnie okouzlen.
"Na co koukáš?" nejspíše cítila můj pohled, protože se pořád dívala na dráhu.
"Na tu atrakci, samozřejmě." otočil jsem hlavu před sebe. Zasmála se.
Po pár minutách čekání v řadě na žetony, jsme se u prodávajícího ve stánku, začali hádat.
"Já platím." trval jsem si na svém, když mu Bonnie chtěla podstrčit peníze.
"Jo a to jako proč? Myslím, že by bylo rozumné, abychom zaplatili každý svoje." zamračila se.
"Jenže já tě tu pozval miláčku, takže máš smůlu." chtěl jsem mu dát peníze, ale šťouchla mě do žeber a mě vyletěla ruka k boku i s penězi a Bonnie dávala peníze do pokladny. Ještě než to byla schopna udělat, zatarasil jsem ji cestu a dostal se před ní. Dal jsem mu peníze. Pouze zavrtěl hlavou, ale nic nekomentoval.
"Hej." zarámusila osoba za mnou.
"Ano?" otočil jsem se k ní a vedl ji ke dráze.
"Víš, že je dobré brát v potaz přání dámy?" hrála na mou galantnost, ale nijak to dál nerozebírala a já byl rád. Dal jsem provozujícímu žetony a on nás usadil na pravou stranu vozíku. Připoutali jsme se a já byl poměrně zvědavý, jaké to bude. Přece jenom v dobách, ve kterých jsem zatím žil nic takového nebylo.
"Zajímavý pocit, že?" zeptala se a já pouze přikývl.
"Odpovíš mi na něco?" otočil jsem k ní hlavu a srazil se z jejím propalujícím pohledem.
"Dělal sis srandu, když si mi řekl, že ses učil řídit od chlapa, který auto vymyslel anebo jsi to myslel vážně?" to mě dostalo, ale nelhal jsem ji.
"No víš, dříve měli auta takové páčky, které nejen, že uměli brzdit, ale i přidat. Takže jsi pouze zatáčela takovou otáčivou tyčí a největší rychlost byla asi dvacet kilometrů v hodině. Ale pokud si pamatuji tak to zrovna byl patent, no ale dozvěděl jsem se o něm včas a použil svůj šarm, aby mě ten pán naučil s ním zacházet. Sice to bylo pomalejší než můj běh, ale ten pocit, že se pohybuješ a nevykonáváš téměř žádný pohyb, byl ohromující." usmál jsem se na ní. Viděl jsem, jak byla v šoku. Asi pro ni bylo pořád těžké pochopit, že žiju už skoro tisíc let.
Najednou se ten stroj rozjel a my ztichli. Jeli jsme chvilku nahoru a pak se to rozjelo, pořád se to točilo a kdy bych byl obyčejný člověk a Bonnie neseděla vedle mě, tak bych asi začal ječet. Otočil jsem se k ní a díval se, jak se jí rozšířily oči, když jsme jeli prudce dolů. Lehce se třásla, jako by snad měla strach, že bude někde chyba a my se zřítíme dolů. V téhle chvíli jsem si uvědomil, že pokud se něco stane a ona bude mít strach a něco se pokazí, budu ji chránit i kdybych měl znovu zemřít. Zatřásl jsem hlavou a nechal se unášet posledními okamžiky jízdy.
Odešli jsme od atrakce, protože Bonnie už neměla odvahu, tam jít znovu. Dokonce řekla, že se víc cítila v bezpečí se mnou za volantem. Což jsem musel uznat, že na tom něco bylo. A tak jsem jí zavázal oči.
"Slibuji, že na tu horskou dráhu už nepůjdeme a pokud lžu, budeš mě moci mučit svojí hrozivou silou." zasmála se a nechala si oči zavázat. Nejhorší bylo, že mě slyšela parta motorkářů a nejspíše si mysleli, že je silnější než já, i když po duchovní stránce taky je.
Zavedl jsem ji k točivému kruhu, který se nazýval Max Air (mnoho vzduchu). Dal jsem chlápkovi žetony a posadil Bonnie na sedadlo vedle sebe, pevně nás připoutal, a když jsme už začali stoupat nahoru, sundal jsem ji šátek.
"Panebože!." vykřikla, když viděla pod sebou třicet metrů a šlo vidět, že nemá radost, když to pořád stoupalo. Najednou se to kolo začalo točit. A pak houpat.
"Aaaaaaaaaaaaa." zakřičela. Chytila se mojí ruky, tak pevně, že kdybych byl člověkem, měl bych podlitiny. Starostlivě jsem se na ní podíval a ona na mě. Asi tato atrakce byla špatný nápad, zhodnotil jsem a čekal, až to skončí. Když jsme konečně už byli dole, zhroutila se mi do náruče.
"Prosím, jestli budeš chtít ještě někam jít, tak ať je to na zemi." přikývl jsem a šel nám koupit pití.
V restauraci jsme si sedli na barové pulty a objednali jsme si na přání Bonnie oba vodu, prý alkohol za volant nepatří.
"Ještě jednou se omlouvám, nevěděl jsem, že máš strach z výšek." pohladil jsem ji po zádech.
"Nemám strach z výšek, pouze jsem se za poslední roky dostala do křížku se smrtí tak často, že mám strach pokoušet osud. Věř mi, líbilo by se ti moje staré já, které zbožňovalo adrenalin a všechny možné výzvy. Ale tvůj svět,... náš svět mě změnil."
Podívala se na mě a mě bylo jasné, že tento výlet skončil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama