The Secret of love 4

11. července 2013 v 1:36 | Hannah |  The Secret of love
Pár: Bonnie/Kol
Děj: Nenavazuje na seriál ani na knížky




Utíkala jsem ke dveřím mého domu. Otevřela je a hned, jak jsem byla ve vnitř, je taky zavřela. A zhroutila jsem se. Nevěděla jsem, co se semnou děje, pouze jsem brečela. A nešlo to zastavit. Připadala jsem si, jak nějaká náctka, která brečí kvůli klukovi, který ji odkopl. Jenže on mě neodkopl. Vždyť spolu ani nechodíme, vždyť vlastně ani nevím, na jaké úrovni je náš vztah. Jsme vůbec v nějakém vztahu? Vím pouze to, že ho miluju, ale nevím, jestli on miluje mně. A je vlastně láska to co k němu cítím nebo je to jen touha? Tyto a tisíce dalších otázek se mi míjely hlavou. Najednou někdo zaklepal. Utřela jsem si slzy a podívala se ještě do zrcadla u dveří, jak vypadám. Sice žádná sláva, ale v naléhavých případech není důležitá vizáž, ale činy. Pomalu jsem otevřela dveře a skoro je zase zavřela, když jsem zahlédla osobu stojící před nimi. Stál tam Kol ze svěšenou hlavou. Postavila jsem se vzpřímeně a nahodila masku pokerového hráče.
"Bonnie, chtěl bych se ti omluvit, udělal jsem chybu. Neměl jsem na tebe křičet, protože ty si to vůbec nezasloužíš. Jsem pitomec, vím, že si mi chtěla pomoct. Jenže musíš pochopit, že já jsem impulzivní. Dělám chyby a někdy jednám ještě dřív, než zapnu mozek. A ještě jednou se ti chci omluvit." vzhlédl a srazil se s mým roztátým obličejem. Dojatě jsem na něj zírala a na tváři se mi mihl úsměv. Také se lehce usmál a objal mě.
"Odpusť mi, neměl jsem takto jednat. Víš-". Přitáhla jsem si ho k polibku.
"Už mlč. A pojď dál." vyslechl moji prosbu a nechal se vtáhnout do domu.



Bylo pro mě šokem, jak se Bonnie na mě vrhla, ale zato to byl příjemný šok. Skoro jako bych zase mohl slyšet své srdce. Avšak jsem ji musel zastavit. Vím, že by si to potom vyčítala. Když se zdálo, že se bude muset zase nadechnout, jsem ji lehce od sebe odtáhnul, ale pořád ji držel v náručí.
"Vím, že to co řeknu, bude mé dychtivé já, brát dost špatně, ale -." snažila se mě zase políbit, přesto můj výraz ji to nedovolil.
"myslím, že by nebylo dobré, abychom něco uspěchali. Víš?" zašeptal jsem tiše, když jsem zahlédl její posměšný výraz.
"Wow, jsi první kluk, který se mnou neskočí do postele, protože si myslí, že jsem panna. Jak šlechetné, skláním ti poklonu." usmála se a zase mě políbila, tento polibek byl však jiný, než ty před tím, v tomto polibku jsem cítil, jak se mi odevzdává. A mě se začala točit hlava. Ta holka mě měla tak omotaného kolem prstu. Že kdyby mi poručila, ať se zabiju, udělám to. Ztratil jsem balanc a spadl s ní na zem. Samozřejmě jsem ji stihl přetočit na sebe, aby ji se nic nestalo. Usmála se. Jak já bych pro tento úsměv zabíjel.
"Vidíš a to je další důvod, proč bych rád počkal, je to nebezpečné, protože když jsem s tebou, ztrácím instinkty, a co kdybychom, spadli na schody, a já nebyl dostatečně rychlý, abych tě zachránil?" uhladil jsem jí pramen vlasů zpátky za ucho. Pouze se ušklíbla.
"No tak by si měl na krku, mladou nevypočitatelnou upírku, která by ti sála krev po celou věčnost." nadhodila vesele, jako kdyby mi řekla vtip. No jedna část ve mě se tomu musela zasmát, ale tu druhou část to velmi znepokojilo. Odtáhl jsem se od ní a pomohl jí posadit se na křeslo, zato já si sedl naproti ní.
"A to já nechci, počkej, neříkám tím, že by se mi nelíbila představa nás dvou za tisíc let někde v Paříži.
Jenže musím brát ohledy hlavně na tebe. Vím, že to zní zrovna ode mě divně, ale řeknu to teď, než bude pozdě. Jsi ta nejúžasnější bytost, kterou jsem kdy poznal, ale nenechám tě zničit si život, kvůli chvilkovému pobláznění. Nejsem dobrý upír, nebudu říkat člověk, protože v tomhle případě toto slovo, ani nepřichází v úvahu. Věř mi, když ti říkám, že toto co cítíš, už za několik set let, tak silné nebude, pokud tedy nejsi má spřízněná duše a opravdu si nejsme souzněni. Ale vím, že kdyby, si se stala přece jen dnes upírem, vyčítala by si mi to po zbytek své věčnosti a to bych nepřežil. Počkej,(zarazil jsem ji, když mě chtěla přerušit.) vím, že s tím možná teďka nesouhlasíš, ale za několik let by si mně nenáviděla. Vím to, protože já tak stejně už hrozně dlouhou dobu nenávidím moje rodiče." pohladil jsem stékající slzu na jejím líci a smutně se usmál. Bonnie neřekla ani slovo, dívala se na mě šokovaně, ale neřekla ani slovo. Sklonil jsem hlavu a zvedl se z křesla, abych mohl odejít.



Vzhledla jsem, když došel ke dveřím a musela ho zastavit, ale nohy mě neposlouchaly.
"Není pravda, že je to jen chvilkové pobláznění. U mě alespoň ne. A není pravda, že bych tě za to nenáviděla. Protože já chci s tebou žít navždy. Chci se ti dívat do očí po zbytek svého života a nikdy tě neopustit. Zasadil si do mého srdce cit, který mě k tobě spoutal a já ani nechci, aby někdy přestal. Udělal jsi ze mě blázna, který se směje, i když situace není vůbec vtipná. Zato mě, ale dokážeš rozplakat, jen tím, jak se na mě podíváš. Už s tím nic neuděláš, protože jestli mě opustíš, budu tě rozhodně nenávidět." Díval se mi upřeně do očí a až do posledního slova, které jsem řekla je, neodvrátil. Možná hledal past, bohužel žádná nebyla, to co jsem mu řekla, jsem myslela naprosto vážně. Vstala jsem z křesla a přešla pomalu k němu, abych ho mohla obejmout. Chvíli nereagoval, ale pak mě objal tak pevně, až mi to vyrazilo dech.
"Nikdy tě neopustím, pokud si to nebudeš výslovně přát." zašeptal mi do ucha.
"Slibuji ti to samé." a políbila ho na tvář.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama