Láska až za hrob

8. července 2013 v 18:09 | Hannah |  Jednorázovky
Pár: Caroline/Klaus
Děj: Nenavazuje na seriál ani knížky





Zazvonil budík. A já bez jakékoliv námahy otevřela oči. Nechtěla jsem věřit tomu, že doopravdy odjel a nechal mě tu. To k němu nesedí. Proč by se jinak snažil mě získat, aby mě odkopl?
Nedokázala jsem si připustit, že je opravdu pryč a raději vstala z postele, převlékla se a šla si zaběhat. Venku bylo příjemně. Byl zrovna první listopadový den a občasné kaluže, upozorňovali na večerní bouřku. Bouřku, která se neodehrála jen okolo mě, ale i v mém srdci. Když mi Nick řekl, že sice mě měl rád, ale musí jet pryč. A díval se při tom na mě bez citu. Jako bych tam vůbec nebyla.
Zatřepala jsem hlavou a dál běžela svou obvyklou trasou. V tom jsem do někoho vrazila, bylo to divné, neboť sice jsem utíkala se zavřenými očima, ale člověka bych vycítila na několik metrů.
"Promiňte, většinou se mi nestává, že bych do někoho vrazila." řekla jsem vstávajíc ze země.
" To je v pořádku neměl jsem stát uprostřed chodníku." až teď jsem si všimla, že mu nebuší srdce a jeho oči se zbarvují do ruda. Vypadalo to, že si ze mě bude chtít udělat svačinku, ale pochvíli se zarazil. Musela jsem se držet své láhve s vodou, abych se nezačala smát jeho zmatenému výrazu, asi nenarazil na mnoho upírů.
"Ty nejsi člověk?" vytřeštili mu oči z důlků. Pouze jsem zavrtěla hlavou. Zamával hlavou, vzpřímeně se postavil. A podal mi ruku, přijala jsem ji.
"Těší mě, jmenuji se Kol." pronesl jako by byl na Oskarech.
"Taky mě těší, mé jméno je Caroline." na chvíli se zarazil a pak se mu roztáhl úsměv.
"Hádám, že jsi dcerou šerifky Forbesové." než jsem stačila cokoliv říct, uhodil mě něčím tvrdým po hlavě a já se svezla k zemi.
Probudil mě až těžký zvuk padajícího řetězu, který Kol shodil, abych se nejspíše probrala. Což se mu také povedlo.
"No konečně, už jsem si myslel, že jsem tě snad zabil." pak se začal smát jak zblázněný.
"Co po mně chceš?" zašeptala jsem.
"No vlastně jsem ti neřekl celé své jméno Kol M-i-k-a-e-l-s-o-n." vyhláskoval své přímení. Přímení, které mají ještě dva bratři stejné Elijah a Klaus Mikaelson. Oněměla jsem. Co po mně chce? Chtějí mě jeho bratři, snad zabít. Aby se mně nadobro zbavil? Nevěděla jsem.
"A vlastně víc ani vědět nemusíš." pak mi ukázal prsten a mě se zmocnil tak silný strach, který jsem cítila tehdy, když mi toto udělal můj otec. Pak se celou místností ozval příšerný řev, který byl můj.
Nevím, kdy jsem tu bolest nemohla snášet natolik, že jsem omdlela. Ale stalo se a já se probrala sama. Pořád na té stejné židli v té stejné místnosti, která byla, jak stvořená pro mučení. Byla jsem šíleně vysílená a ochablá, abych se přiznala, krev jsem neměla už dva dny. A evidentně i moje tělo to zpozorovalo. Protože popáleniny, které by po pár sekundách zmizeli, se nehodlali pořád vyléčit.
A nejdivnější na tom bylo, že Kol byl pryč. Necítila jsem ho nikde v patřičně bezpečné vzdálenosti. Asi nemá strach, že uteču. Nedivím se mu, kdyby mě někdo postavil na nohy, svezla bych se bezpochyby k zemi.
Můj mozek vzal jako nejchytřejší nápad se vyspat. A tak jsem se nechal unášet proudem snů.
"Caroline?" slyšela jsem z velké dálky. Byla jsem v pouštní Oáze. Spatřila jsem před sebou potůček s vodou. Ale nebyla jsem silná na tolik, abych si vůbec sedla. Je zvláštní, že i ve snu jsem unavená.
"Caroline?" hlas se přibližoval. Pomalu jsem otočila hlavu a v dálce zahlédla Nicka. Je zvláštní, že v takové nouzi si mé srdce chtělo asi ubližovat víc, než jsem vůbec dokázala snést.
"Co se ti stalo? Panebože, ty krvácíš." pohladil mě po zakrváceném krku. Pak těžce vydechl a velmi opatrně si mě vzal do náruče. Pak mluvil něco cizí řečí, které jsem vůbec nerozuměla. Podíval se mi do očí.
"Jsi v bezpečí, nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jen mi musíš říct, kdo ti to udělal. -" to co řekl potom, jsem už neslyšela, protože můj mučitel mi to nedovolil. Probudil mě až tvrdý náraz jeho pěsti do mé tváře.
"Ty jo, nechceš se přihlásit do soutěže o nejsilnější spánek? Zdá se, že tě totiž jen tak něco neprobere." podívala jsem se mu do tváře s tolik opovržením, kolik jsem byla vůbec schopna.
"Jde vidět, že s mým zacházením nějak moc nesouhlasíš, ale vůbec se nemusíš bát, zvykneš si." pohladil mě sporýšem. Zavřela jsem oči a přála si ať to je jen sen. Sporýš mě začal pálit na lících, a spaloval mi oční víčka. Pak můj mučitel přešel k mým zádům a tam kde se nestihly rány zahojit, mi začal sypat sporýš, další výkřik prořízl ticho.
Jako obvykle jsem otevřela oči a Kol nebyl zase nikde. Je zvláštní, že vždy když se proberu sama tak tu není. Můj pud sebezáchovy však velel, abych přestala myslet na blbosti a využila situace. Sice mé tělo na tom nebylo líp než minule, ale můj mozek šrotoval rychleji, než sbiječka. Posbírala jsem všechny vnitřní síly a posunula židli o kousek blíž ke dveřím. Najednou jsem slyšela vrzot něčeho těžkého nade mnou, ale moc jsem se tím nezabírala a dál posouvala židli, dopředu, když v té chvíli mě začalo spalovat denní slunce, nechápala jsem to a vší upíří silou se vrátila zpět, bolest okamžitě přešla.
Pak jsem uslyšela hlasitý smích mého mučitele za kovovými dveřmi, ke kterým jsem se před tím chtěla dostat. Otevřel je a dál se usmíval jako sluníčko.
"No nemyslela sis snad, že tě tu nechám jen tak. Nebo jsi doopravdy tak pitomá? Můj bratr, ale o tobě mluvil, jako o velice bystré dívce, asi se spletl." nepřítomně se na mě podíval a pak zase bez jakékoliv změny nasadil svůj výraz, ala nic nezákonného se tu neděje a já mám právo se tu smát jak pitomec. Pomalu ke mně přicházel.
"Nad tebou je okno, které se otevře ve vteřině, když tahle židle se dostane dál, než je teď. A můžeš mi věřit, že pokud slunce zapadne, tak tu budu já." škodolibě se usmál.
"Je škoda, že odtud neodejdeš živá." vzal velký sud a polil mě vodou vylouhovanou ve sporýši. Omdlela jsem.
"Lásko, jsi tady." zaslechla jsem pár metrů od sebe. Pouze jsem otevřela oči.
"Musíš mi říct, kdo ti to udělal." pohladil mě po zjizvené tváři, přes slzy v očích jsem viděla pouze, jak stiskl čelist. Dokonce se zdálo, že pláče, ale to se mi jen asi zdálo.
"Co by si s tím udělal, vždyť si můj sen. Nic víc. Nekaž mi prosím tuto chvíli, kdy si smím odpočinout od bolesti." zašeptala jsem sykavým hlasem.
"Musíš mi to říct, já totiž nejsem tvůj sen, máme propojené sny, zařídil jsem to u Bonnie, když jsem odešel. Abych věděl, zdali budeš v bezpečí. Nevěděl jsem však, že ti někdo takhle ublíží, proto mi musíš říct kdo." začal vzlykat. Nikdy jsem ho předtím takhle neviděla. Nikdy jsem ho neviděla takhle bez sebe. Nikdy jsem ho neviděla, že by plakal. To snad se kvůli mně opravdu tak změnil. Byl to ten nejsmutnější a přitom nejkrásnější sen, který jsem měla.
"Kol." zašeptla jsem do jeho tichých vzlyků. V té chvíli když jsem vyřkla jeho jméno, se Nickovy ruce, které mě objímaly, se napjaly a jeho výdech sebou přinesl i prudké zavrčení.
"Neboj se, najdu tě, musíš jen vydržet kvůli mně, rozumíš." němě jsem přikývla.
Poté mě probral těžký zvuk něčeho, co jsem nemohla identifikovat.
"No konečně." vydechl Kol hrubě a hned mi zabodl kůl do hrudníku, vedle mého srdce.
"Kdo ti dává právo spát, když já jsem ti to nedovolil." udeřil mě do obličeje, tak hrubě, že jsem vyplivla krev. Nevěděla jsem, zdali toto přežiju, ale chtěla jsem dát svému snu šanci, aby měl možnost mě zachránit. Je zvláštní, že člověk (upír) se upne v takové chvíli i k takové pitomosti, jako je sen.
"Víš co? Trhni si nohou, já tě nemusím poslouchat." otočila jsem k němu hlavu bokem, abych se mu nemusela dívat do očí, které v té chvíli nabrali tak nepřirozeně naštvaný výraz.
"Co jsi to řekla?" vytáhl kolík, který se mi stihl zacelit a zase ho zabodl na stejné místo. Zasyčela jsem. Vytáhl mě za vlasy.
"Ty malá bezduchá špíno, ty ani nevíš, jakou mám sílu, nekoledoval bych si být na tvém místě." Pustil mě zpátky na židli.
"Můžeš být ráda, že jsi nepoznala pravou stránku Klause, ten by ti neuštědřil takové štěstí být tak dlouho naživu. On by tě možná chvíli ze srandy mučil, ale pak by tě zabíjel, takovým způsobem, kterého já nejsem ani schopný." začal se smát.
"Bratříčku, takový už dávno nejsem, změnil jsem se. Nejen, že mě změnila Caroline svou laskavostí a trpělivostí. Ale všichni v Mystic Falls. Je to místo, kde všichni drží při sobě a kde i ten nejhorší zlosyn se změní v milého člověka. Jako třeba Damon anebo já." ani se jednou na mě nepodíval, ale za to svého bratra propichoval nelítostným pohledem.
"No tak Nicku, přece si nemyslíš, že ta změna ti prospěla, vždyť ona tě není ani hodna." ukázal na mě.
To už Nick asi nevydržel a vrazil mu dýku do srdce.
"Ty ji neznáš, tak jako já." pak se až na mě podíval bez známky jakéhokoliv citu.
"Nebudeš si na nic z tohoto pamatovat, ani to, že bych odešel, protože s tebou zůstanu navždy." pak jsem usla.

Zazvonil budík a já bez jakékoliv námahy otevřela oči, musela jsem se usmát, protože pohled, který se mi naskytl, bych nevyměnila za cokoliv na světě. Vedle mě spal muž, kterého miluji nadevše na světě a on mě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fame Fox Fame Fox | Web | 8. července 2013 v 18:19 | Reagovat

Jendorázovka, ktorá sa mi konečne veľi páči a som rada, že som na ňu natrafila. :) Klaroline je proste najlepší pár, aj keď nie sú oficiálne spolu- čož by mohli! :) Fakt super jednorázovka. Páči sa mi. :)

2 Hannah Hannah | Web | 8. července 2013 v 18:27 | Reagovat

[1]: Jsem velice ráda, že se ti tato povídka líbí, musím říct, že tento pár mám právě, taky velmi ráda a mrzí mě, že moc povídek o nich není, alespoň ne tolik, jako na Delenu. Jinak s kamarádkou teprve začínáme, tak když tak, někdy přijď bude toho tu víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama